"...Jiříka probudil lehký dotek Voštináčovy levé ruky. Otevřel oči a ve slabém světle Voštináčovy cestovní lucerničky koukal do vousaté tváře. Na plstěném klobouku šustilo v mírném nočním vánku několik listů a po vousech odkudsi kamsi spěchal zástup mravenců. Vedle sebe ve světle drobné svíčky Jiřík rozeznal obrys spícího táty. Jiřík se začal na Voštináče usmívat. Voštináč se taky usmál a pak se mu na čele objevilo pole ustaraných vrásek. "Máš pravdu, ty malej spáči," oslovil Jiříka. "Listí na stromech už mělo být v celých Roverských horách barevné. Nejpozději před druhým říjnovým víkendem pravidelně dohlížím na to, aby ..."
(Osmero pohádek: Jak barvili listí)
"...Úpořský potok tiše zpíval svou noční písničku a Voštináč poklekl na suché loňské listí na jeho břehu. Levou rukou si svítil lucerničkou a pravou přejížděl těsně nad zemí. V jednu chvíli se jeho ruka zarazila a Voštináč se usmál a řekl: "Tady je, mrška." "Kdo?" zeptal se Jiřík. "Orsej jarní," poučil ho Voštináč. "Už měl být dávno vzhůru." Pak slušně a jemně zaklepal na místo ukazováčkem jako na dveře. Když se nic nestalo, zaklepal ještě jednou a silněji. Pak se najednou suchý list nadzvedl a..."
(Osmero pohádek: Jak budili jarní bejlí)
"...Potom, co vyklouzli oknem a nasedli na Voštináčův létající pařez, začal za letu Voštináč zasvěcovat Jiříka do jejich dnešního úkolu. Pařez se mezitím tiše vznesl nad střechy domů a nad Modřanskou ulici se šnůrou pouličních lamp. A pak dál klouzal nad tmavou řekou Vltavou, až do míst, kde se nad Lahovicemi uhnuli doprava. Tam, odkud přitékala Berounka..."
(Osmero pohádek: Jak čerpali mlhu)
"...Jestlipak, Jiříku, víš," tvářil se táta po večeři tajemně, "že dnes je letní slunovrat a svatojánská noc? Je nejdelší den a nejkratší noc v roce." Vykládal Jiříkovi. "A svatý Ján otvírá dveře létu." - "A co když se ty dveře neotevřou? To pak bude pořád jaro?" spustil Jiřík. Táta na Jiříka chvíli koukal a pak se začal smát. "Léto přece přijde vždycky..."
"...Voštináč se najednou zastavil a začal vyhrabávat a čistit od sněhu svůj létající pařez. "Budeš se muset dobře držet, Jiříku," nabádal Jirku Voštináč, "pořádně fučí." Pařez při startu strhl při letu vzhůru sněhové polštáře ze skloněných větví, takže měl Jiřík pocit, že už není v okolí jiná barva než bílá. To ale nebylo nic proti tomu, když pařez vyletěl nad stromy...."